Jan de Vitte z Lilienthalu - majitel kácovského panství

Jan (Hans) de Vitte z Lilienthalu (1583? – 1630), majitel kácovského panství

 

František Procházka

 

 

Tato význačná osobnost se nejčastěji uvádí s přívlastkem Valdštejnův finančník.  V bouřlivém období třicetileté války tak zůstává ve stínu jiných slavnějších lidí.

 
You can buy swiss aaa replica watches with little money on this online store.

Acheter des meilleures répliques montres pas chères boutique en ligne.

Do Čech a do Prahy přišel Jan de Vitte snad jako dvacetiletý z Holandska. Nejdříve se stal společníkem obchodní firmy a pak samostatným obchodníkem. Roku 1612 získal výsady dvorského kupce. Roku 1616 se na Malé Straně osamostatnil jako obchodník s luxusním zbožím, a to od koření po drahé textilie. Dodával gobelíny z Nizozemí, drahé látky z Anglie, Itálie a Německa, stříbro z Janova, vzácné rostliny a na tomto obchodu bohatl. Téhož roku 1616 získal od císaře Matyáše erb.

V Praze vlastnil Jan de Vitte postupně několik nemovitostí. Nejvýznačnějším sídlem byl dům v Mostecké ulici na Malé Straně č. 15 (č. 277), dříve dům U zlaté ostruhy.  Dnes je na tomto místě Kaunický palác a v něm velvyslanectví Srbska a Černé Hory. Jan de Vitte čile obchodoval, zřídil si vlastní bankéřskou společnost,  půjčoval peníze všem třem panovníkům – Rudolfovi II, Matyáši a Ferdinandu II.  Měl spojení se všemi význačnými bankovními domy té doby a jeho spolupracovníci se nacházeli v Hamburgu, Madridu, Cařihradu i v Římě.

 

Životní chvíle Jana de Vitte přišla po Bílé Hoře, kdy se stal (spolu s Karlem z Lichtenštejna, Františkem z Dietrichštejna, Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Jakubem Bassewi a dalšími) členem tzv. mincovního konsorcia. Toto soukromé konsorcium převzalo do své správy mincovnictví v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. Konsorcium postupně  stahovalo  z oběhu hodnotné stříbrné mince a nahrazovalo je znehodnocenými  s nižším obsahem stříbra. Všichni členové konsorcia se nesmírně obohatili, i když se zavázali zaplatit císařské dvorské komoře během jednoho roku 6 milionů zlatých za udělené právo trvající od 1.2.1622 do 16.2.1623. Činnost konsorcia byla nepochybně spojena s obchody se zkonfiskovanými statky a skončila devalvací měny a rozvrácením hospodářství spravovaných zemí. Jména 10 podílníků zůstala navždy utajena, ví se jen, že šlo o velice významné osoby.

 

Současníci jako J. A. Komenský v Historii o těžkých protivenstvích církve věnuje jednu kapitolu hanebně škodlivém mince zlehčení a Mikuláš Dačický z Heslova v pamětech z let 1622 a 1624 popisuje vzniklou situaci jako stav nepráva a nespravedlnosti. Mnozí zkušení lidé byli toho smýšlení, že tímto způsobem nastala větší škoda, než kdyby polovina českého království lehla popelem.

 

Roku 1625 se stal Jan de Vitte z Lilienthalu hlavním Valdštejnovým bankéřem, hlavním obchodním agentem a armádním dodavatelem. Albrechtovi z Valdštejna půjčoval peníze hlavně na vedení války s tím, že je později včetně výnosu získával zpět na základě poplatků z ovládnutých území. Podnikání Jana de Vitte se neomezovalo pouze na bankovnictví, ale zahrnovalo i další oblasti – nákup nemovitostí, zajišťování proviantu, obstarávání zboží.

 

Během života se Janu de Vittemu dostalo řady společenských poct, jeho titul zněl: Jan (Hans)  de Vitte z Lilienthalu, pán na Podboří, Opořanech, Ratajích, Kácově a Osově, rada Jeho Císařského Majestátu. Jednou z nejpozoruhodnější skutečností je, že Jan de Vitte byl kalvinistou a zůstal jím do konce života. Za své postoje byl svými souvěrci označován za přeběhlíka a zrádce. Tohoto nejbohatšího pražského obchodníka se netýkala žádná reformační nařízení.

 

Koupě kácovského panství

 

V roce 1628 po nevolnickém povstání v kraji koupil Jan de Vitte kácovské panství (někdy také statky) od Jana Oktáviána Kinského z Vchynic a Tetova za cenu 56 000 zlatých. Panství se skládalo ze dvou tvrzí Kácova a Losin, tří dvorů: Čabelic,  dvora Vesecký (zanikl ve třicetileté válce) a dvora Víska (zanikl rovněž ve třicetileté válce) a dvaceti vesnic: Brandýsko, Čenovice, Čížov, Holšice, Hroznice, Jiřice, Kněž, Koblasko, Losiny, Nový Samechov, Petrovice, Polipsy, Psáře, Řendějov, Starý Samechov, Vlková, Vranice, Zbizuby, Zderadiny a Zliv. Po předchozím nevolnickém povstání byly panské usedlosti v žalostném stavu. Současně kupoval i panství Rataje nad Sázavou za 60 000 kop míšenských. Podle přepočtu byla cena kácovského panství vyšší, a to 392 000 krejcarů, zatímco cena ratajského panství byl nižší, činila 360  000 krejcarů.

 

Předpokládá se, že Jan de Vitte chtěl v Posázaví po Valdštejnově vzoru vybudovat samostatné knížectví s jednotnou správou, biskupstvím, vlastními a pronajímanými statky. Toto knížectví mělo vlastní systém výkup zemědělských produktů, dopravní systém, reorganizovalo řemesla přechodem na manufakturu, organizovalo vlastní a účinný platební styk, mohlo jmenovat šlechtice, razit vlastní mince.

 

Otázka, zda Jan de Vitte kácovské panství spravoval a navštěvoval se zodpovídá negativně. Připouští se pouze možnost krátkých návštěv. Při správě panství ho zastupoval regent všech panství, který se jmenoval Matyáš Wissnitzer a pravděpodobně pocházel z Kouřimi. Jeho sídlem byly Rataje nad Sázavou. Jan de Vitte musel po koupi zajistit uklidnění rozbouřené situace a její návrat do běžných podmínek. Energický přístup ke správě svého majetku lze dokumentovat na kácovském pivovaru. Ještě v roce koupě proběhla přestavba spilky do prostoru dnešní varny.

 

Z širšího hlediska jde o skutečnost, která rozvrací veškeré zažité učebnicové  představy.  Protestant Jan de Vitte se účastní soukromého konsorcia zřízeného se svolením císaře, v  r. 1624 dostává z říšské kanceláře erbovní list a predikát, který je mu následně v r. 1627 potvrzen pro Království české.  V r. 1627 panovníkův mandát nutí nekatolické šlechtice v Čechách, aby buď do šesti měsíců přistoupili k „pravé víře“ anebo aby opustili zemi za předpokladu, že jejich nemovitý majetek propadne státu. Následující rok 1628 si ale protestant - kalvinista Jan de Vitte oficiálně kupuje v Čechách kácovské a ratajské panství.

 

Tragická smrt

 

Jan de Vitte spojil své podnikání s osudem Albrechta z Valdštejna, který byl dokonce kmotrem jednoho z jeho dětí. Po jeho pádu, odvolání jako velitele armády 13. srpna 1630, se Jan de Vitte dostal v důsledku složitých finančních transakcí do neřešitelných potíží. Půjčky, které měly být zaplaceny Albrechtem z Valdštejna po jeho předpokládaných vítězstvích, se staly splatnými. Tuto situaci se rozhodl řešit sebevraždou 11. září 1630. V té době to byl naprosto neobvyklý čin. Sebevražda se posuzovala podle tehdejších hledisek jako vražda a stejně byla i souzena. Podle smolných knih byla těla prostých lidí po vykonání sebevraždy postoupena katovi, který s nimi zacházel stejně jako s těly vrahů po popravě. To byl asi důvod, proč kolem smrti Jana de Vitte vzniklo tolik nejasností. Není přesně známo, co se dělo ve dnech, které předcházely jeho skonu. Ví se, že trpěl těžkou melancholií. Klade se otázka, proč nikdo z jeho okolí nezasáhl. Nicméně tvrzení, že k sebevraždě Jana de Vitte došlo skokem do studně na kácovské tvrzi se pokládá za neudržitelné. Dobové archivní dokumenty (zejména oficiální zpráva pro Ferdinanda II) dokládají, že se vrhl do studny a utopil ve svém domě v Praze.  Ostatní zprávy v literatuře (měl se ve svém domě oběsit) se pokládají za zpochybnitelné.   

 Spory o kácovské panství

Zpráva o sebevraždě a o finančních potížích Jana de Vitte působila jako blesk z čistého nebe nejen v Čechách. Všichni věřitelé uplatňovali překotně své pohledávky. Na základě zprávy o smrti Jana de Vitte si ještě téhož dne nechala zapsat do zemských desek Benigina Kateřina Lobkovicová užívací právo na panství Kácov a Rataje nad Sázavou, aniž za toto právo uhradila jakoukoli sumu peněz nebo předložila právoplatné doklady. Její žádost ale měla být zamítnuta, neboť zápis byl proveden ještě tři dny před vyhlášením úpadku bankovního domu. 

Jméno Beniginy Kateřiny Lobkovicové a jejího manžela Viléma se dnes připomíná zejména se stavbou pražské Lorety na Hradčanech, kterou nechali v roce 1626 společně vystavět. Benigina Kateřina Lobkovicová také ihned převzala správu obou zapsaných panství na místě. S jejím jménem jsou spojeny první zprávy o úpravách kácovského zámku.

 

Jistě nemalou účast na realizaci právního úkonu měl Vilém Lobkovic, který do roku 1635 vykonával funkci nejvyššího vrchního sudího. Proti tomuto postupu vehementně protestovala vdova Jana de Vitte - Anna z Glauchova  a císař ji vyslyšel. Benigina Kateřina Lobkovicová se zase postavila proti a ze záležitosti se stal politický problém, ve kterém šlo nakonec o formu, o to, kdo bude rozhodovat. Zda Praha nebo Vídeň, zda císař nebo země, zda má vyšší platnost právo zemského pána nebo zemských šlechticů.  Na obou stranách padala ostrá slova.  Konečně obě strany ustoupily a uzavřely celou záležitost smírem v roce 1636.

 

Na závěr

 

Obě panství Kácov a Rataje nad Sázavou byla převedena na Beniginu Kateřinu Lobkovicovou, a to na základě koupě. Za obě panství tak musela nakonec zaplatit 119 000 zlatých.  Bez ohledu na ostatní skutečnosti je to při výše uvedených přepočtech méně, než kolik zaplatil při koupi Jan de Vitte. Součástí koupě kácovského panství se totiž stala i ves Chabeřice, která také patřila vdově Anně Glauchové, a od té doby sdílela až do r. 1918 osud kácovského panství.

 

Úpadek bankovního domu Jana de Vitte byl uzavřen po deseti letech. Císař Ferdinand II. podepsal závěrečné rozhodnutí o konkurzu majetku Jana de Vitte 19. června 1640. Rozhodnutí podepsal jako říšský císař, nikoli jako český král.

 

Prameny:

 

Nejdůkladněji zpracoval průběh života této osobnosti A. Ernstberger, z jehož obsáhlé práce je čerpána řada údajů tohoto článku.

 

 

Ernstberger, A.: Hans de Vitte. Finanzmann Wallensteins. Wiesbaden, 1954. 564 s.

 

Janáček, J.: Valdštejn a jeho doba. Praha, Svoboda 1978. 586 s.

 

Komenský, J.A.: Historie o těžkých protivenstvích církve české. Praha, Blahoslav 1952. 253 s.

 

Kořán, J.J., Rezek, A.: Česko-moravská kronika. Praha, Kober 1891.

Dačický z Heslova, Mikuláš: Paměti. Praha, Akropolis 1996. 310 s.

Mysliveček, M.: Erbovník 2. Praha, Horizont 1997. 240 s.

Zavadil, A. J.: Kutnohorsko slovem i obrazem. Uhlířskojanovicko. Kutná Hora 1844 – 1925.